Páteční volby se blíží – pomůže ohlédnutí zpět?
V dnešním rozhovoru se spisovatelem Lukášem Havlasem zjišťujeme, že on má jasno: “Ze socíku mi nechybí vůbec nic.” O svých zážitcích a absurditách normalizace píše i ve své nové knize „K práci a obraně připraven: Pivo, párek, fotbálek aneb Absurdní život socialistického muže“. Přečtěte si, jaké hodnoty jsou pro něj klíčové a jak ovlivňují i náš dnešní výběr u volební urny.
Vaše nová kniha vzpomínek na život v socialismu se jmenuje K práci a obraně připraven. To zní dost budovatelsky…
Jasně, ten název je nadsázka, parafráze na budovatelský pionýrský pozdrav “K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven”. Měl by symbolizovat absurditu té doby.
Jak dlouho jste prožil v socialismu?
Jsem pamětník, prožil jsem v socialismu skoro čtvrtstoletí. Vše, co je v knize uvedeno, jsou moje autentické vzpomínky a příhody. Snažil jsem se, aby nevyzněly hořce, a tak je předávám humornou formou. I když do smíchu nám většinou nebylo.
Používáte termíny estébáci, milicionáři, svazáci a veksláci. Anebo akce Z, výjezdní doložky, brigády socialistické práce, agitační střediska či obchody Tuzex. Myslíte, že ještě někdo bude znát význam těch pojmů?
Právě proto jsou v knize pro mladší generace ty vysvětlující boxy. Některé pojmy, komunisty často označované jako “výdobytky socialismu”, jsou natolik absurdní, že by mohly mladé lidi zajímat i pobavit. Myslím, že je důležité, aby věděli, jak to tenkrát chodilo.
Mnoho lidí si myslí, že za minulého režimu bylo líp. Nebojíte se, že svou knihou nostalgii „po starých dobrých časech“ u pamětníků jen přiživíte?
Naopak, já věřím, že soudní lidé si řeholi reálného socialismu velmi dobře pamatují nebo si ji načetli, takže po minulém režimu se jim nestýská. Přes všechny peripetie, které demokracie přináší, vědí, že je to to nejlepší, co je mohlo potkat. A pokud jde o ortodoxní milovníky starých pořádků, s tím nic nenaděláte. Zatrpklý komunista zůstane navždy zatrpklým komunistou. Přesvědčovat ho o čemkoli jiném nemá smysl.
Co bylo podle vás v dobách normalizace nejhorší?
Nesvoboda. Ničení životů lidí s odlišným politickým názorem. Jejich věznění, fízlování, udávání, perzekuce. Střílení uprchlíků na hranicích, když se pokoušeli dostat přes železnou oponu do normálního světa. Doufám, že tyto hrůzy se už nebudou nikdy opakovat. Myslím, že v dnešní době je to dost aktuální.
Je něco ze socialistické životní reality, co vám dneska chybí?
Z dob socíku? Vůbec nic.
Retro frčí. Některé obchodní řetězce dokonce vzkřísily obaly potravin z dob socialistického „blahobytu“. Jak vzpomínáte třeba zrovna na tehdejší nabídku zboží v obchodech?
Nezapomenu, jak jsem každý rok nakupoval rodičům na Vánoce plzeňské pivo. Musel jsem objet půlku Prahy, abych dostal tři lahve Prazdroje. Proti dnešku byly obchody vymetené, výběr minimální, spousta věcí nešla sehnat vůbec. Když se někde výjimečně objevilo úzkoprofilové zboží, třeba banány, mandarinky, lepší toaletní papír, mýdlo, kvalitnější bicykly nebo automatické pračky západní provenience, stály se mnohahodinové fronty.
O čem bude vaše další kniha?
Ještě nevím. Právě jsem dokončil rukopis o divokých devadesátkách. Současně mám připraven další, psychothriller z prostředí byznysu a vysoké politiky, plný intrik, podrazů, korupce, chamtivosti a manipulace. Bere si na mušku arogantní, sebestředné egoisty, kteří na cestě za naplněním svých nekonečných ambicí neváhají jít přes mrtvoly. Záleží na vydavateli, takže uvidíme.
Ptala se: Martina Kočíbová, Foto: Lukáš Havlas
