Píšete o zahradách i krajině, ale vaše texty nejsou návody. Spíš společenské fejetony. Jak jste se k psaní dostal?
Psaní je pro mě způsob, jak si ujasnit věci. A možná i způsob, jak inspirovat. Nadchnout. Přimět k zamyšlení. Zahrada je výborné zrcadlo – ukazuje naše touhy, úzkosti i to, jak moc chceme mít všechno pod kontrolou. A rostliny nám to trpělivě vracejí.
Někdo se těší z toho, jak ty kytky rostou, někdo jim naopak dává za vyučenou. Stříhá je do figur, nenechává jim jejich identitu, přeje si, aby rostliny nabraly identitu jeho. Rostliny nám to trpí, nevracejí. Já jen popisuju, co vidím.
Stařičký anglický zahradník William Robinson svoji legendární English Flower Garden založil právě jen na tomhle: „Vysadil jsem takovou a takovou kytku, takhle a takhle se chovala a tohle a tohle mi to dalo za poznatky.“ Tím se vlastně jeho přístup stal slavným. Pro mě je velkým vzorem.
Říkáte o sobě, že jste perenář. Co to vlastně znamená?
Perenář je človek, který se věnuje trvalkám, perenám. Slovo je odvozeno od latinského perennis, což znamená vytrvalý. Jde o rostliny, které s námi žijí dlouho, vracejí se, stárnou, přezimují. Nejsou to dekorace, jsou to osobnosti. Když je poznáte, naučíte se s nimi žít a ony vás ozrcadlí. A když je nepoznáte, tak vám to taky dají najevo. Trvalky nejsou jednorázová radost, jsou to vztahy.
Jak moho trvalky zpříjemnit bydlení našim čtenářům v Letňanech, Čakovicích, Miškovicích nebo třeba ve Vinoři? A hodí se vůbec na balkony
Tady bych byl opatrný. Balkon je extrémně přísné stanoviště – buď černý stín, nebo celodenní výpek, nebo přesně šest či osm hodin světla podle orientace domu. Trvalek, které to vydrží, je málo. S dobrou péčí to zvládnou rozchodníky, šanty a jen některé kakosty. Z existujících tří set druhů je takto odolných opravdu jen několik. A nutně potřebují velké nádoby. Vychází nám z toho tedy, že nějaká šance pro trvalky je spíše na terasách. Na balkon doporučuji spíše letničky, těm postačí i menší nádoby.
Co tedy dělat, aby přežily léto?
Trvalky vám chyby neodpustí. Když na ně zapomenete, okamžitě dají vědět – zavadnou. Od té chvíle běží čas v řádu hodin, kdy se dá situace ještě zvrátit. Zatímco v záhonu je mnohé řešitelné, na balkoně vám rostliny neodpustí nic; tam je prostředí k chybám velmi nekompromisní.
Co kytky doma, když odjedu na dovolenou?
Na balkoně se musí zalévat, tam je to velmi přísné. V zahradě musí vždy někdo alespoň dohlížet. Přesně to popsal už Karel Čapek ve svém Zahradníkově roce. Fejeton O dovolené líčí ten známý stav úzkosti – jak člověk odjíždí, jak soused, který má zahradu zalévat, všechno pokazí, a jak se zahradník vrací domů s obavou, co na záhonech najde. Je to docela přesné.
Trvalky zkrátka znamenají určitou starost. Pokud je máte v přirozeném prostředí, třeba na chatě, kde nejste tak často, musíte maximálně pracovat se stanovištními okruhy. To je kapitola sama pro sebe. Pokud ale dodržíte správné stanoviště, zvolíte vhodné světlo a odpovídající charakter zeminy, úspěch se dostaví.
Ve svých textech často glosujete dnešní „zahrádkářskou úzkost“. Co vás na ní fascinuje?
Bezúdržbovost je naprostý nesmysl. Zahrada nám má naopak dávat potěšení z práce, ne z lenosti. Je to úplně opačný koncept – máme se radovat z toho, co děláme, místo abychom se práce strachovali a chlubili se sousedům, že máme zahradu, o kterou se nemusíme starat. To je v podstatě jako nosit šaty bez šatů. Je to jako královna Koloběžka, zkrátka na hlavu postavené.
Takže divoká zahrada je nesmysl?
Představa divoké přírody je v hlavě každého z nás, ale ve výsledku je to většinou jen „pes na vodítku“. Někdy to končí úzkostlivým stříháním keřů do čtverečků. Jindy se ale lidé postupně učí pouštět kontrolu – když nechají orlíčky nebo měsíčnice vysemenit po celé zahradě, nebo když přestanou bojovat s jarními cibulovinami. Musí to přijít samo, a není to o věku, spíš o porozumění.
Když už jsme u toho – jak laik pozná, že se rostlině daří?
Roste. To je celé. U stromů to vidíte na letorostech, u trvalek na nových výhonech. Rostlina vám to řekne sama. Jen ji musíte chvíli pozorovat.
V rozhovoru pro Radio Wave jste mluvil o tom, že pokojovky jsou často „pacienti na kapačkách“. Proč?
Protože se pěstují průmyslově. Substráty přesychají, rostliny jsou chemicky drženy kompaktní, aby se jich víc vešlo na vozík. A pak přijdou do bytu a utrpí šok. Je to jako kdybyste někoho vyndala z nemocnice a poslala ho běžet maraton.
Dá se jim pomoct?
Ano. Začít znovu. Vyměnit zem, dát jim přirozenější prostředí, méně plastu, více země. A trochu trpělivosti.
Pocházíte ze zahradnické rodiny. Máte pocit, že se tento vztah k přírodě dědí?
Dědí se možná zájem, ale vztah k rostlinám je především o vzájemném hledání. Každý si musí najít svoji cestu – někdo s nimi mluví, někdo s nimi jen soucítí, a někdy možná stačí jen ta přítomnost. Je fakt, že ten tulipán, který mě fascinoval jako kluka, se ke mně vrátil oklikou. Dnes jich prodáváme tolik, až mě samotného zamrazí.
Máte nějaké své oblíbené stromy?
Jako kluk jsem miloval jinan, dnes mám slabost pro duby. Pracujeme totiž na největší sbírce dubů v České republice, nedaleko Poděbrad. Je to sice v privátních rukou, ale za těch dvacet let, co teď slavíme, jsme udělali obrovský kus práce. Ty duby mě hodně naučily. My kolem nich proběhneme jako stín, ony si nás sotva všimnou. Člověk začne přemýšlet o svém středním věku, a pak si uvědomí, že dub ho má tak ve dvou stech padesáti letech. To je krásné.
Ptala se: Hana Hejsková, Foto: Archiv Ondřeje Fouse
