Před pár lety jste se s novou přítelkyní přestěhoval do Letňan a narodily se vám tu už dokonce dvě dcery. Jak se vám v téhle čtvrti bydlí?
Já jsem tady strašně spokojenej. Všechno mám kousek, před barákem mi navíc staví autobus, takže jsem do dvaceti minut městskou hromadnou dopravou v centru Prahy. Snadno si v Letňanech nakoupím, co potřebuju, zároveň si můžu jít do lesoparku zaběhat nebo zajezdit na kole. Jako táta dvou malých dcer oceňuju, že jsou tady krásná dětská hřiště a dostatek školek. Moc mě baví, jak se Letňany i sousední Čakovice rozvíjejí.
Nevím, jestli by s vámi starousedlíci tak úplně souhlasili.
Já chápu, že na to občas nadávají, ale města se prostě rozrůstají a výstavba nejde zastavit. Důležité podle mě je, aby ta výstavba byla hezká, promyšlená a vznikala k ní i další infrastruktura. Teď mi třeba připadá zajímavé, co se stane s tím obrovským zpustlým areálem Avie. Měla by tam prý vyrůst celá čtvrť, což mi na takovém místě dává smysl.
Jak teď vypadá váš život po konci profesionální kariéry?
Začal jsem hodně běhat a vůbec se snažím sportovat. Mám rád dobré jídlo a taky si s chutí dám pivko, takže bych byl bez pohybu tlustej jak vandrák. Hodně chodím hrát fotbal, nastupuju asi v pěti týmech. Třeba za veterány Sparty, za Real Top Praha nebo za tým Horsta Siegla, někdy mám problém si vybrat, kde hrát dřív. Navíc se nám nedávno narodila druhá dcera Amálka, takže se snažím doma pomáhat přítelkyni Veronice, jak se dá. Jo, a ještě jsem si k tomu přibral trénování dětí v Mratíně, kde vedu úplné prcky, některým jsou teprve tři roky.
To nevypadá, že byste si po konci kariéry zrovna odpočinul.
Já jsem ten Mratín vzal s tím, že tam bude chodit pár dětí, ale potom se to nějak rozkřiklo a teď mi jich tam rodiče začali vodit docela dost. Na druhé straně bych ale neřekl, že o to mají takový zájem samy ty děti. Dnešní doba je v tomhle taková divná, skoro mi připadá, že ty děti pomalu přemlouváme, aby vůbec šly sportovat.
Jak jsou na tom s chutí sportovat vaše děti?
Já mám kromě dvou dcer ještě tři kluky s bývalou manželkou, kteří žijí v domě v Hovorčovicích. Všichni tři hráli fotbal, ale po covidu u něj zůstal jen prostřední Adam, který kope za dorost Slavie. Strašně mě štve, že toho ti zbylí dva nechali, nehýbou se a tloustnou. Jenže, když s nimi nežiju, tak to zase tak úplně nemůžu ovlivnit. V případě dcer mám velkou výhodu, že jejich máma taky hraje fotbal a bez sportu nevydrží, takže tam strach, že by holky nesportovaly, fakt nemám.
Pamatujete si ještě, jak jste trávil volný čas jako dítě vy?
Já byl furt venku. Jezdil jsem na kole, nebo na skejtu a samozřejmě jsem hrál fotbal. Vlastně už odmalička jsem měl ve Spartě hodně profesionálně vedené a náročné tréninky.
Ze Sparty jste také ještě jako dorostenec odešel do Anderlechtu Brusel. Jak velká to pro vás tehdy byla změna?
Obrovská. Bylo mi sedmnáct, takže za mě smlouvu podepisovala máma a bydlel jsem spolu s dalšími hráči v jedné rodině, kde měl každý z nás svůj pokoj. Internet a mobily tenkrát teprve začínaly, takže jsem chodil volat domů do telefonní budky na ulici. Přes den to bylo v pohodě, protože jsem měl dvoufázový trénink, horší byly večery. Byl jsem tam sám, takže jsem buď čuměl na televizi, nebo se učil na maturitu, a v noci jsem někdy i brečel.
Co jste říkal belgickému životnímu stylu, trvalo vám dlouho, než jste si na něj zvykl?
Jejich životní styl mi byl velice brzy blízký. Tehdy tam byla úplně jiná životní úroveň, sehnali jste tam věci, co v Česku v té době ještě běžné nebyly. Naučil jsem se tam například jíst krevety a mušle, které před těmi pětadvaceti lety u nás buď v restauracích vůbec neměli, nebo stály ranec.
Pomohlo vám tohle brzké angažmá i fotbalově?
Určitě. On to byl ohromný skok i po sportovní stránce. Šel jsem do Anderlechtu z nejlepšího českého klubu, kde jsem byl ve sparťanské juniorce za hvězdu, ale tady jsem se o všechno musel začít fakt rvát. Všichni tady byli strašně silní a rychlí.
Když už jste zmínil Spartu, co jako odchovanec klubu a známý sparťanský srdcař říkáte na její poslední výsledky?
To víte, že mě vůbec netěší. Taky na to, když se sejdeme na zápase se starou gardou, pěkně nadáváme. Já mám Dana Křetínského rád, je to neskutečně chytrý člověk, Spartu miluje a sype do ní neskutečné peníze, ale obklopuje se lidmí, kteří dělají blbá rozhodnutí.
V čem tedy vy osobně vidíte na Letné největší problém?
Podle mě nemají mentálně silné hráče a dobrou partu. Neviděl jsem smlouvy, ale pokud je pravda, že tam hráči berou už v základu přes půl milionu měsíčně, tak mi to nepřipadá správně nastavené. Myslím, že by ty peníze měly být víc vázané na výsledky. My jsme si taky mohli přijít na pěkné sumy, ale odvíjelo se to od toho, jestli jsme vyhráli ligu, pohár, nebo třeba postoupili do ligy mistrů. Prostě, jestli jsme měli nějaké úspěchy.
Pojďme si jeden úspěch připomenout. Letos v květnu uplynulo dvacet let od poslední zlaté medaile, kterou český fotbal získal na mistrovství Evropy jednadvacítek. Jak na to vzpomínáte?
Pamatuju si, že jsme přijeli na závěrečný turnaj do Švýcarska a proti nám stály týmy plné hvězd jako Belgie, Itálie nebo Francie. Čuměli jsme na ně jak vejři, ale měli jsme v průběhu turnaje štěstí a ve finále s Francií nám titul vychytal Čechíno. Rád ale vzpomínám na semifinále s Itálií, které jsme vyhráli gólem v prodloužení a byli jsme v tom zápase lepší.
Představme si na závěr, že máte kouzelnou moc a můžete v Letňanech zařídit jednu věc. Co by to bylo?
Nechal bych v letňanském lesoparku postavit fakt velké multifunkční hřiště pro děti, kde by se mohly pořádně vyblbnout. Plochy by se tam na něj našlo dost.
Lukáš Zelenka
Kreativní a technicky výborně vybavený záložník, který s českou reprezentací do 21 let vyhrál mistrovství Evropy, se Spartou slavil dva ligové tituly a dvě vítězství v Českém fotbalovém poháru a s týmem KVC Westerlo zvedl nad hlavu i belgický fotbalový pohár. Kromě české a belgické ligy si během své bohaté kariéry zahrál také v Turecku (Manisasport) a v Maďarsku (Honvéd Budapešť).
Podívejte se na video, kde Lukáš vzpomíná na svoje nejdůležitější góly.
Text: Rudolf Král
