Máme před sebou Památku zesnulých, tedy Dušičky, i svátek Všech svatých. Čím se liší?
Na 1. listopadu připadá radostný svátek Všech svatých. Měl jsem štěstí, že jsem se setkal se svatými lidmi, kteří jsou pro mne velkou inspirací, a v mém životě byla i spousta nevyhlášených svatých – třeba moje úžasná babička nebo paní, která strávila dvacet let upoutaná k posteli, přesto stále zářila úsměvem. Dušičky, které slavíme den nato, jsou nostalgičtější svátek, kdy vzpomínáme na zemřelé. Moc rád si prohlížím fotky, popláču si, protože mí rodiče už nežijí. Je to ale také čas smíření, prosby za odpuštění. Myslím, že prožitek hloubky, který nám Dušičky přinášejí, potřebuje každý. Na čakovickém hřbitově máme 2. listopadu v 16 hodin bohoslužbu, ke které se vždy přidávají i lidé, kteří do kostela běžně nechodí, ale o Dušičkách vnímají určitou posvátnost tohoto času.
Jak lidé Dušičky prožívali dřív, je něco, co jsme ztratili?
Teď se říká „o mrtvých jen dobře“. Když někdo zemře, už se nevracíme k tomu, co bylo v našem vztahu špatně. A to není dobré. Odpustky u nás mají hodně negativní nádech, přitom byly vlastně aktem lásky, něčím, co lidem pomáhalo se i s negativními věcmi ve vztahu k zemřelým vyrovnat. Možností přijmout, že třeba i moje máma, táta, bratr nebo někdo jiný mi udělali něco špatného nebo mi nedali to, co jsem potřeboval. Třeba objetí nebo blízkost. I to bylo s Dušičkami spojené. Právě snaha zpracovat v sobě i negativní věci ve vztahu k našim zemřelým blízkým a projít tak vnitřní očistou dnes o Dušičkách velmi chybí.
Farnost pořádá akce pro veřejnost, má časopis, stránku na Facebooku, YouTube kanál. Jak se dnes daří oslovovat lidi, kteří mají zájem o duchovní život?
Dlouho tu byl kostel trochu uzavřený, konaly se bohoslužby, ale nic jiného se nedělo. Křesťané však nejsou povoláni k tomu, aby leštili svou svatozář, ale k tomu, aby pracovali pro lidi tam, kde žijí, a mluvili jazykem, který je srozumitelný i pro ty, kteří nepraktikují. Nežijeme v dogmatismu, uzavřenosti a jen sami pro sebe, takže se pouštíme do věcí, jako je časopis či příspěvky na sociálních sítích. Mám radost, že se lidé zajímají, čtou, účastní se akcí. Určitě bych zvlášť vyzdvihl akce pro děti, na které může přijít opravdu kdokoliv.
Čakovice nejsou jedinou městskou částí, kterou máte jako farář na starosti, viďte?
Přesně tak. V České republice budu příští rok jako kněz už třicet let, v Čakovicích sloužím tři a půl roku. Když jsem tohle poslání dostal, ještě jsem netušil, že se budu starat i o Letňany, které nemají vlastní kostel ani jiné duchovní centrum, přitom tam žije dvacet tisíc lidí a bude jich ještě mnohem víc. Opatruji také Třeboradice, Miškovice, Vinoř a další obce. A k tomu jsem zodpovědný i za neslyšící katolíky v celé České republice. Jsem moc rád, že mne v mém poslání provází právě svatý Remigius. Byl to středověký biskup, díky němuž se křesťanství rozšířilo do Francie a dál do západní Evropy. Náš kostel je dokonce jediný kostel zasvěcený sv. Remigiovi v celé postkomunistické Evropě.
Kvůli pandemii jsme zažili hodně izolace, mají teď lidé o to větší zájem o společenství?
I mne počátek pandemie uvedl poprvé v životě téměř do deprese. Jsem workoholik a najednou jsem měl prázdný diář. Vnímal jsem však, že je potřeba mít kontakt s lidmi, naučil jsem se mluvit do kamery a vést online bohoslužby. Dostával jsem pozitivní zpětnou vazbu i od lidí, kteří nejsou kostelní, ale teď se začali o spiritualitu zajímat. A mám radost, že se lidé opravdu zase i fyzicky vrací.
Nakonec by mne ještě zajímalo, co vás ve vašem poslání nejvíc inspiruje?
Když má být bohoslovec vysvěcený na kněze, hledá si pro svůj život motto. Našel jsem ho tehdy spíš intuitivně. Je to verš z biblického žalmu: „Spoléhej na Hospodina. Buď statečný a on tě posilní. Spoléhej na Hospodina!“ I jinde v Bibli, v Knize Jozue, se podobná slova opakují. Stále se ptám, zda jsem dost mužný, silný a statečný, vnitřně svobodný. Před šesti lety mi jeden chlapeček nakreslil obrázek svatého Václava na koni, ke kterému připsal právě verš z Knihy Jozue, mám ho stále schovaný. Teď jste mi svou otázkou motto znovu připomněla, děkuji vám za to.
Text: Jana Bohutínská, Foto: farnostcakovice.cz
